Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření nefunguje jako chřipka, že se člověk probudí náhle nemocný, ale bohužel syndrom vyhoření se plíží velmi pomalu a roste. Také je to velmi těžké rozpoznat, ale i tak nám naše mysl i tělo dává signály, které lze vypozorovat a nemoc snadněji rozeznat.

Jak jsme již zmínili, syndrom vyhoření se plíží velmi pomalu a doprovází ho určité fáze.

-  0. fáze, předfáze: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření

- 1. fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém

- 2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání

- 3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání

Je třeba si říct také několik příznaků, které napovídají syndromu.

Únava a pokles výkonu – v počátečních fázích se člověk cítí nedostatek energie a únavu. V posledních fázích se cítí fyzicky a emocionálně vyčerpaný a může nastat pocit strachu, co přijde následující den.

Poruchy spánku a nespavost – V počátečních fázích mohou nastat potáže s usínáním, v pozdějších fázích může být nespavost proměnlivá. Většinou čím více únavy, tím větší nespavost.

Poruchy paměti a koncentrace – nedostatek pozornosti a mírné zapomínání je v počáteční fázi.

Deprese a úzkosti - Na začátku může dojít k mírným příznakům napětí, obav a otupělosti. Když se přiblížíte k syndromu vyhoření, úzkost může být natolik vážná, že narušuje vaši schopnost pracovat produktivně a může způsobit problémy ve Vašem osobním životě.

Tělesné potíže - Tělesné příznaky mohou zahrnovat bolest na hrudi, palpitace srdce, dušnost, gastrointestinální bolest, závratě, mdloby, nebo bolesti hlavy (všechny příznaky by měly být lékařsky hodnoceny).

Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. Důležitá je sociální opora osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného času včetně aktivního i pasivního odpočinku.

Při léčbě se především využívají psychologické postupy, psychoterapeutické terapie.